Великая Моравия
- Автор темы Kryvonis
- Дата начала
VELKÁ MORAVA MEZI BYZANCÍ A LATINSKÝM ZÁPADEM
http://www.moraviamagna.cz/historie/h_vm_v_z.htm
HISTORICKÁ STUDIE VLADIMÍRA VAVŘÍNKA (1/6)
(413) První slovanský stát, který vznikl začátkem 9. století v oblasti na sever od Dunaje, na území dnešní České a Slovenské republiky, je obecně nazýván Velká Morava. Tento název byl často, nejen v české literatuře, vykládán jako výraz velikosti a moci slovanské říše vytvořené na konci 9. století knížetem Svatoplukem. Ve skutečnosti však tento název v soudobých pramenech, ať už staroslověnských či latinských, nikde nenajdeme. Poprvé jej použil, a vlastně vytvořil, až o půlstoletí později byzantský císař Konstantin Porfyrogennetos, aby tak vyjádřil, že má na mysli území ležící vně hranic byzantské říše. Postupoval tak zcela v duchu klasické antické geografie, která adjektiv megale (velká) či palaia (stará) běžně užívala k označení oblastí ležících mimo území římské říše na rozdíl od těch, které tvořily její součást a pro něž pak bylo užito adjektiva mikra (malá) anebo byly uvedeny bez přívlastku.
Z písemných pramenů, zejména psaných latinsky, je sice dobře známo, že kníže Svatopluk vytvořil v sedmdesátých a osmdesátých letech 9. století rozsáhlou říši, která zaujímala nejen celou oblast dnešní České a Slovenské republiky, ale i Panonii a Vislansko, a že své svrchovanosti podrobil i část dnešní Lužice.1 Rozsáhlé archeologické výzkumy podniknuté v posledních pěti desetiletích na četných moravských a slovenských lokalitách přinesly také přesvědčivé svědectví o vyspělosti velkomoravské společnosti v oblasti materiální kultury (zejména velkomoravský šperk lze bez nadsázky označit za jeden z nejdokonalejších produktů uměleckého řemesla té doby vůbec). Velkomoravská říše byla ovšem útvarem jen velmi krátkodobým: po Svatoplukově smrti se jeho říše zase rozpadla a vlastní moravský stát pak na začátku 10. století zcela zanikl pod nárazem maďarských ničivých nájezdů.2 Kdyby byly brány v úvahu jen její politické dějiny, zůstala by Velká Morava pouze drobnou historickou epizodou na východním pomezí franské říše, která by v historických příručkách byla maximálně zmíněna jednou či dvěma větami. Co z ní učinilo tak výrazný a nepominutelný historický fenomén, byla činnost a kulturní dílo cyrilometodějské misie, které mělo tak dalekosáhlý význam pro kulturní – a namnoze i politický – vývoj velké části slovanského světa na dlouhá staletí.3
Je proto ovšem tím více pozoruhodné, že učený byzantský císař, který ve svém spisu o národech žijících v sousedství říše věnoval Velké Moravě hned několik kapitol, tuto misii vůbec nezmiňuje;4 zdá se, že o ní skutečně vůbec ani nevěděl, protože na jednom místě mluví o Moravě jako o zemi dosud nepokřtěné (abaptistos). Totální mlčení soudobých byzantských pramenů o misii, která byla jednou z nejvýznamnějších (414) (aspoň posuzováno z hlediska jejich účinku na další historický vývoj), které kdy představitelé byzantské církve vyslali do zahraničí, se nám nezbytně jeví jako zarážející a stěží pochopitelný paradox, leč takové paradoxy byly pro dějiny cyrilometodějské misie zcela příznačné.
[Pokračování ...].
V. Vavřínek (2001).
Poznámky:
1 – Viz mapka: „Územní vývoj Velké Moravy“ za vlády moravských králů Rostislava a Svatopluka.
2 – Doba a „rychlost“ zániku Velké Moravy je zatím dosud předmětem diskusí mezi historiky a archeology. Viz článek „Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (tam pozn. 31 a 32).
3 – Podle autorova názoru sice „činnost a kulturní dílo cyrilometodějské misie“ ovlivnily „vývoj velké části slovanského světa na dlouhá staletí“, jak napsal, ovšem s jedinou výjimkou, a to Moravy samotné, jak vyplynulo z diskuse na závěr jeho přednášky „Velká Morava a počátky christianizace v rámci soudobé Evropy“ ve středu 2. listopadu 2005 v Moravském zemském muzeu v Brně.
Na dotaz, „zda nevidí souvislost mezi textem VII. kap. staroslověnského Života sv. Metoděje (»my dva jsme byli souspřeží a táhli jsme jednu brázdu«) (886) a malbami ve znojemské rotundě (1019-1034), na nichž je zachyceno býčí souspřeží a za pluhem oráč se dvěma menšími postavami po svém boku“ (viz výše obr. 1) (P. Šimík 2004, s. 109, obr. 8), V. Vavřínek odpověděl, že „o této hypotéze ví, ale jeho stanovisko k ní je značně skeptické“. Dál o tomto tématu o d m í t l diskutovat. K tomu pochopitelně nikoho nelze nutit. Jistě k tomu měl nějaké dobré důvody. Srovnej symbol „býk“ – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?
Křesťanskou symbolikou orby ani tento pražský vědec (Slovanský ústav AV ČR Praha) neuznal za hodnu svého vědeckého zájmu a pozornosti. V Praze je to dosud „tabu“. Kolem smyšleného pohana Přemysla, Kosmova mytického oráče ze Stadic, – této „posvátné krávy“ pražských ústavních historiků a uměnovědců – je třeba i nadále chodit jen po špičkách. Jak dlouho ještě?
K tomu srovnej např. legendy Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději (konec 9. století), Život sv. Prokopa (po roce 1061). Dokonce ani tendenční Kosmova kronika (I, 22) (1120) se této křesťanské symbolice orby nevyhýbá. Alois Jirásek byl zřejmě poslední osobností v Čechách, která měla v této věci jasno. O tom všem tedy V. Vařínek zřejmě nic neví... (?!). Viz článek: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Jak dlouho ještě, pane ministře kultury České republiky, bude údajné „Přemyslovo pole“ s pomníkem Přemysla Oráče ve Stadicích figurovat na seznamu Národních kulturních památek? Proč v něm naopak chybí např. Hliníkův pomník v Humpolci? Nebo památník Járy Cimrmana v Liptákově?
Ke staroslověnskému písemnictví srovnej např. články J. Vašici (1966) nebo R. Večerky (2002). O Břetislavově vědomém navázání na cyrilometodějskou tradici na Moravě viz „Břetislav, jeho synové a vnuci“.
4 – U historika se jaksi automaticky předpokládá, že brilantně vládne svým mateřským jazykem, vždyť je to jeho pracovní nástroj – „zmínit se“ či „zmiňovat se“ jsou slovesa zvratná a pojí se se 6. pádem, nikoli se 4.
Petr Šimík (2005).
Vladimír Vavřínek: Církevní misie v dějinách Velké Moravy. LD, Praha 1963.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.
http://www.moraviamagna.cz/historie/h_vm_v_z.htm
HISTORICKÁ STUDIE VLADIMÍRA VAVŘÍNKA (1/6)
(413) První slovanský stát, který vznikl začátkem 9. století v oblasti na sever od Dunaje, na území dnešní České a Slovenské republiky, je obecně nazýván Velká Morava. Tento název byl často, nejen v české literatuře, vykládán jako výraz velikosti a moci slovanské říše vytvořené na konci 9. století knížetem Svatoplukem. Ve skutečnosti však tento název v soudobých pramenech, ať už staroslověnských či latinských, nikde nenajdeme. Poprvé jej použil, a vlastně vytvořil, až o půlstoletí později byzantský císař Konstantin Porfyrogennetos, aby tak vyjádřil, že má na mysli území ležící vně hranic byzantské říše. Postupoval tak zcela v duchu klasické antické geografie, která adjektiv megale (velká) či palaia (stará) běžně užívala k označení oblastí ležících mimo území římské říše na rozdíl od těch, které tvořily její součást a pro něž pak bylo užito adjektiva mikra (malá) anebo byly uvedeny bez přívlastku.
Z písemných pramenů, zejména psaných latinsky, je sice dobře známo, že kníže Svatopluk vytvořil v sedmdesátých a osmdesátých letech 9. století rozsáhlou říši, která zaujímala nejen celou oblast dnešní České a Slovenské republiky, ale i Panonii a Vislansko, a že své svrchovanosti podrobil i část dnešní Lužice.1 Rozsáhlé archeologické výzkumy podniknuté v posledních pěti desetiletích na četných moravských a slovenských lokalitách přinesly také přesvědčivé svědectví o vyspělosti velkomoravské společnosti v oblasti materiální kultury (zejména velkomoravský šperk lze bez nadsázky označit za jeden z nejdokonalejších produktů uměleckého řemesla té doby vůbec). Velkomoravská říše byla ovšem útvarem jen velmi krátkodobým: po Svatoplukově smrti se jeho říše zase rozpadla a vlastní moravský stát pak na začátku 10. století zcela zanikl pod nárazem maďarských ničivých nájezdů.2 Kdyby byly brány v úvahu jen její politické dějiny, zůstala by Velká Morava pouze drobnou historickou epizodou na východním pomezí franské říše, která by v historických příručkách byla maximálně zmíněna jednou či dvěma větami. Co z ní učinilo tak výrazný a nepominutelný historický fenomén, byla činnost a kulturní dílo cyrilometodějské misie, které mělo tak dalekosáhlý význam pro kulturní – a namnoze i politický – vývoj velké části slovanského světa na dlouhá staletí.3
Je proto ovšem tím více pozoruhodné, že učený byzantský císař, který ve svém spisu o národech žijících v sousedství říše věnoval Velké Moravě hned několik kapitol, tuto misii vůbec nezmiňuje;4 zdá se, že o ní skutečně vůbec ani nevěděl, protože na jednom místě mluví o Moravě jako o zemi dosud nepokřtěné (abaptistos). Totální mlčení soudobých byzantských pramenů o misii, která byla jednou z nejvýznamnějších (414) (aspoň posuzováno z hlediska jejich účinku na další historický vývoj), které kdy představitelé byzantské církve vyslali do zahraničí, se nám nezbytně jeví jako zarážející a stěží pochopitelný paradox, leč takové paradoxy byly pro dějiny cyrilometodějské misie zcela příznačné.
[Pokračování ...].
V. Vavřínek (2001).
Poznámky:
1 – Viz mapka: „Územní vývoj Velké Moravy“ za vlády moravských králů Rostislava a Svatopluka.
2 – Doba a „rychlost“ zániku Velké Moravy je zatím dosud předmětem diskusí mezi historiky a archeology. Viz článek „Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (tam pozn. 31 a 32).
3 – Podle autorova názoru sice „činnost a kulturní dílo cyrilometodějské misie“ ovlivnily „vývoj velké části slovanského světa na dlouhá staletí“, jak napsal, ovšem s jedinou výjimkou, a to Moravy samotné, jak vyplynulo z diskuse na závěr jeho přednášky „Velká Morava a počátky christianizace v rámci soudobé Evropy“ ve středu 2. listopadu 2005 v Moravském zemském muzeu v Brně.
Na dotaz, „zda nevidí souvislost mezi textem VII. kap. staroslověnského Života sv. Metoděje (»my dva jsme byli souspřeží a táhli jsme jednu brázdu«) (886) a malbami ve znojemské rotundě (1019-1034), na nichž je zachyceno býčí souspřeží a za pluhem oráč se dvěma menšími postavami po svém boku“ (viz výše obr. 1) (P. Šimík 2004, s. 109, obr. 8), V. Vavřínek odpověděl, že „o této hypotéze ví, ale jeho stanovisko k ní je značně skeptické“. Dál o tomto tématu o d m í t l diskutovat. K tomu pochopitelně nikoho nelze nutit. Jistě k tomu měl nějaké dobré důvody. Srovnej symbol „býk“ – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?
Křesťanskou symbolikou orby ani tento pražský vědec (Slovanský ústav AV ČR Praha) neuznal za hodnu svého vědeckého zájmu a pozornosti. V Praze je to dosud „tabu“. Kolem smyšleného pohana Přemysla, Kosmova mytického oráče ze Stadic, – této „posvátné krávy“ pražských ústavních historiků a uměnovědců – je třeba i nadále chodit jen po špičkách. Jak dlouho ještě?
K tomu srovnej např. legendy Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději (konec 9. století), Život sv. Prokopa (po roce 1061). Dokonce ani tendenční Kosmova kronika (I, 22) (1120) se této křesťanské symbolice orby nevyhýbá. Alois Jirásek byl zřejmě poslední osobností v Čechách, která měla v této věci jasno. O tom všem tedy V. Vařínek zřejmě nic neví... (?!). Viz článek: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Jak dlouho ještě, pane ministře kultury České republiky, bude údajné „Přemyslovo pole“ s pomníkem Přemysla Oráče ve Stadicích figurovat na seznamu Národních kulturních památek? Proč v něm naopak chybí např. Hliníkův pomník v Humpolci? Nebo památník Járy Cimrmana v Liptákově?
Ke staroslověnskému písemnictví srovnej např. články J. Vašici (1966) nebo R. Večerky (2002). O Břetislavově vědomém navázání na cyrilometodějskou tradici na Moravě viz „Břetislav, jeho synové a vnuci“.
4 – U historika se jaksi automaticky předpokládá, že brilantně vládne svým mateřským jazykem, vždyť je to jeho pracovní nástroj – „zmínit se“ či „zmiňovat se“ jsou slovesa zvratná a pojí se se 6. pádem, nikoli se 4.
Petr Šimík (2005).
Vladimír Vavřínek: Církevní misie v dějinách Velké Moravy. LD, Praha 1963.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.
PROPUŠTĚNÍ ARCIBISKUPA METODĚJE
Z KONFINACE BAVORSKÝMI BISKUPY ROKU 873
http://www.moraviamagna.cz/historie/h_ha_873.htm
LUBOMÍR E. HAVLÍK
Potom starý nepřítel, závistník dobra a odpůrce pravdy, podnítil proti němu srdce krále, nepřítele moravského, se všemi biskupy, kteří pravili: „Učíš v naší eparchii“. On však odpověděl: „Kdybych byl věděl, že je vaše, byl bych ji pominul, ale je svatého Petra. A právem. Přecházíte-li vy z řevnivosti a lakoty proti kánonům přes staré hranice a tím bráníte učení Božímu, dejte si pozor, abyste svůj mozek nerozlili, budete-li chtít kostěnou lebkou proraziti železnou horu“. Odpověděli mu hněvivě: „Zlým to odpykáš!“ On odpověděl: „Mluvím pravdu před císaři a nestydím se. Vy však si čiňte se mnou, co vám libo, neboť nejsem lepší než ti, kteří proto, že mluvili, co je spravedlivé, i o tento život přišli v mnohých mukách“. Když mnoho řečí bylo chvatně prosloveno, aniž co zmohli proti němu, řekl král šibalsky: „Netrapte mého Metoděje, vždyť se už zpotil jako při peci“. On řekl: „Tak jest, pane. Kdysi potkali lidé zpoceného filosofa a tázali se ho: Pročpak se potíš? On dí: S hrubými lidmi jsem se přel“. O tomto výroku se pohádali a rozešli. Jeho pak vyhostili do Švábska a drželi ho tam půl třetího roku.
Život Metoděje, arcibiskupa moravského, kap. IX.
Obr. 1. V knize modlitebního bratrstva za zesnulé z kláštera ve švábském
Reichenau (Zentralbibliothek Zürich, Ms. Rh. hist. 27) se mezi tisíci latinských
jmen devátého století objevuje pojednou šest jmen psaných řecky: Methodios,
Leon, Ignatios, Ioakin, Symeon a snad slovanské jméno Dragais. Záznam učinila
vypsaná ruka řeckou majuskulou. Zanesl sem své jméno Metoděj a jeho družina
při nedobrovolném pobytu v letech 870-873? (McCormick 2001, 274).
(Podle P. Charváta 2007, s. 123).
A když se [papež Jan VIII.] dověděl [o Metodějově konfinaci bavorskými biskupy], vyslovil klatbu: ať žádní královi [Ludvíka Němce] biskupové nezpívají mše čili služby, dokud ho budou držet [ve vazbě]. A tak ho propustili,1 pravíce Kocelovi: „Budeš-li mít tohoto [Metoděje] u sebe, nezbudeš se nás po dobrém“. Zatím oni sami neušli soudu svatého Petra, neboť čtyři z těch biskupů zemřeli.2
Stalo se tehdy, že Moravané zpozorovali, jak němečtí kněží u nich žijící jim nepřejí, ale kují proti nim pikle, a proto je všechny vyhnali. A vyslali k apostolikovi [poselství]: „Poněvadž naši otcové přijali křest prvně od svatého Petra, dej nám tedy arcibiskupa a učitele Metoděje“.3
Život Metoděje, arcibiskupa moravského, kap. X.
Když obdržel zprávu o svévolném nekanonickém soudu bavorského episkopátu nad papežským legátem a arcibiskupem ustanoveným Římem, provedl papež Jan VIII. rázný zásah.4 Východofranskému slavnému králi Ludvíku Němci poslal počátkem roku list, v němž ho upozornil, že disponování s církevní správou Panonie přísluší výhradně Římu. Slavného muže Karlomana, vévodu Karantánie a Panonie, žádal, aby nebránil Metoději vykonávat úřad v Panonii, neboť tam byl ustanoven za biskupa Apoštolskou stolicí. Salcburskému arcibiskupu Adalwinovi pak rozkázal, ať se jako původce Metodějova svržení postará, aby Metoděj mohl zasednout zase na svůj stolec a přijal svůj úřad. Pasovského biskupa Hermanarika pokáral, že dal Metoděje trýznit, zejména když šlo o biskupa a zvláštního papežského legáta, a potrestal ho klatbou (exkomunikací) a suspenzí, dokud se nedostaví do Říma k papežskému soudu.
Listy poslal Jan VIII. po svém legátu, ankonském biskupu Pavlovi. V instrukcích (commonitorium), které dostal od papeže, se znovu zdůrazňují dispoziční práva papežů na Panonii s poukazem, že jde o část Ilyrika, které odedávna a vždy bylo podřízeno Římu. Legát Pavel měl převzít od Metoděje opuštěný stolec a uvést ho v jeho úřad. Kdyby se Adalwin a Hermanarik protivili, měl jim připomenout nekanonický soud, trýznění a věznění papežského legáta. Pokud chtějí v nekanonickém postupu vůči Metoději pokračovat, měl jim zakázat vykonávání duchovního úřadu na tak dlouho, jak dlouho ho byl Metoděj vzdálen, zatímco Metoděj by po stejnou dobu svůj úřad vykonával nerušeně. Teprve pak, budou-li ještě spory, rozsoudí se před Apoštolským stolcem.
Legát Pavel dostal příkaz doprovodit Metoděje ke Svatoplukovi (viz výše žádost Moravanů, „Život Metoděje“, kap. X), kde Metoděj mohl na rozdíl od panství Kocelova působit bezpečně. Konečně papež nařídil, aby byli potrestáni vrahové mnicha Lazara, zřejmě Metodějova posla, který měl papeže informovat o osudech svého arcibiskupa.
Kromě vyslanců do Říma (asi již koncem roku 871)5 obrátil se Svatopluk v dubnu 873 poslem na Ludvíka Němce, snad též v záležitosti propuštění Metoděje:
Též jakýsi Alaman jménem Berechtram, který byl předešlého roku zajat v [zemi] Moravanů-Slovanů, když byl Svatoplukem propuštěn, přišel ke králi (Ludvíkovi). Sdělil poselství, které mu tento vévoda uložil, jak to předtím slíbil učinit a jak se k tomu zavázal přísahou...
Fuldské letopisy k roku 873.
Papež Jan VIII. požádal též vévodu Mutimíra, aby se církevně připojil k panonské církvi:
Biskup Jan Mutimírovi, vévodovi slovanské země.
Kněží, kteří tam žijí bez řádu a volně a přicházejí ze všech míst, vykonávají některé církevní záležitosti proti ustanovením, ba častokrát, neboť jsou bez církevní hlavy, páchají zločiny proti Božím přikázáním.
Proto Tě vybízíme, abys následoval obyčeje svých předků, a pokud můžeš, aby ses snažil navrátit do panonské diecéze. A protože tam, díky Bohu, byl již Stolcem blahoslavených apoštolů ordinován biskup, navrať se pod jeho pastýřskou péči...6
List Jana VIII. vévodovi Mutimírovi, Řím, před 14. květnem 873.
Vévoda Mutimír byl vzhledem k tomu, že by mělo jít o přímé sousedství či část Panonie, pokládán za vévodu v území mezi Drávou a Sávou. Byl označen jako vladař země zvané Sclavinica (Slavonie?). Převládá však většinou názor, že šlo o srbského vévodu Mutimíra (860-891).
V měsíci listopadu přišel ke králi Ludvíku Němci do Řezna s listy a dary arcibiskup Agathon, vyslanec Basilia, císaře Řeků, aby obnovil staré přátelství. Král ho přijal s poctou a propustil.
Fuldské letopisy k roku 873.
Zmíněný legát východního římského [byzantského] císaře se často ztotožňuje s biskupem Agathonem z Moravy (Margus), města při ústí srbské Moravy do Dunaje a z knížectví v Horní Moesii. Byla vyslovena domněnka, že konstantinopolský patriarcha Fotios a zejména Ignatios se v době Metodějova věznění pokusili dosadit na jeho místo arcibiskupa svého. Mohlo jít ovšem též o získání informací o osudech byzantského legáta, jímž Metoděj stále byl.7
Lubomír E. Havlík, Kronika o Velké Moravě (1992, s. 162n).
[Pokračování ...].
Poznámky:
1 – Metoděj byl propuštěn z konfinace v klášteře Reichenau (či Ellwangen) v roce 873 (viz níže pozn. 6).
2 – Jmenovitě salzburský arcibiskup Adalwin, frisinský biskup Anno a pasovský biskup Hermanrich. Čtvrté jméno neznáme.
3 – Sdělení, že „naši otcové přijali křest prvně od svatého Petra“, zpochybňuje pasovskou tradici, že celá Morava byla pokřtěna pasovským biskupem Reginharem roku 831 (podle Záznamů o pasovských biskupech).
4 – Ke svévolnému nekanonickému soudu došlo asi koncem roku 870 (L. E. Havlík 1992, s. 153).
5 – Kromě vyslanců k papeži do Říma obrátil se Svatopluk (koncem roku 871) zřejmě i na byzantského císaře Basilea I. (867-886). Podle Bertiniánských letopisů k roku 873 použil Svatopluk vedle tlaku diplomatického i vojenskou sílu.
6 – Z toho můžeme usoudit, že před 14. květnem 873 byl již arcibiskup Metoděj na svobodě.
7 – Šlo pravděpodobně o ověření výsledku intervence byzantského císaře u krále Ludvíka v Řezně z ledna roku 872. Společně vyvinutým tlakem (byzantského císaře a patriarchy, kterými byl Metoděj na Moravu vyslán, římského papeže, který jej vysvětil na arcibiskupa a ustanovil apoštolským legátem, a moravského panovníka, který jej potřeboval pro uskutečnění svých záměrů) na východofranského krále Ludvíka Němce, jeho syna Karlomana a bavorský episkopát se podařilo dosáhnout propuštění arcibiskupa Metoděje z konfinace bavorskými biskupy.
Petr Šimík (2005).
Legenda:
konfinovat ned. i dok. (f) práv. (koho, 4. p.) úředně zakazovat, zakázat někomu opustit určité místo.
Akademický slovník cizích slov. V. Petráčková, J. Kraus a kol. Academia, Praha 1998.
Literatura:
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.
• Petr Charvát: Zrod českého státu 568-1055. Vyšehrad, Praha 2007.
Z KONFINACE BAVORSKÝMI BISKUPY ROKU 873
http://www.moraviamagna.cz/historie/h_ha_873.htm
LUBOMÍR E. HAVLÍK
Potom starý nepřítel, závistník dobra a odpůrce pravdy, podnítil proti němu srdce krále, nepřítele moravského, se všemi biskupy, kteří pravili: „Učíš v naší eparchii“. On však odpověděl: „Kdybych byl věděl, že je vaše, byl bych ji pominul, ale je svatého Petra. A právem. Přecházíte-li vy z řevnivosti a lakoty proti kánonům přes staré hranice a tím bráníte učení Božímu, dejte si pozor, abyste svůj mozek nerozlili, budete-li chtít kostěnou lebkou proraziti železnou horu“. Odpověděli mu hněvivě: „Zlým to odpykáš!“ On odpověděl: „Mluvím pravdu před císaři a nestydím se. Vy však si čiňte se mnou, co vám libo, neboť nejsem lepší než ti, kteří proto, že mluvili, co je spravedlivé, i o tento život přišli v mnohých mukách“. Když mnoho řečí bylo chvatně prosloveno, aniž co zmohli proti němu, řekl král šibalsky: „Netrapte mého Metoděje, vždyť se už zpotil jako při peci“. On řekl: „Tak jest, pane. Kdysi potkali lidé zpoceného filosofa a tázali se ho: Pročpak se potíš? On dí: S hrubými lidmi jsem se přel“. O tomto výroku se pohádali a rozešli. Jeho pak vyhostili do Švábska a drželi ho tam půl třetího roku.
Život Metoděje, arcibiskupa moravského, kap. IX.
Obr. 1. V knize modlitebního bratrstva za zesnulé z kláštera ve švábském
Reichenau (Zentralbibliothek Zürich, Ms. Rh. hist. 27) se mezi tisíci latinských
jmen devátého století objevuje pojednou šest jmen psaných řecky: Methodios,
Leon, Ignatios, Ioakin, Symeon a snad slovanské jméno Dragais. Záznam učinila
vypsaná ruka řeckou majuskulou. Zanesl sem své jméno Metoděj a jeho družina
při nedobrovolném pobytu v letech 870-873? (McCormick 2001, 274).
(Podle P. Charváta 2007, s. 123).
A když se [papež Jan VIII.] dověděl [o Metodějově konfinaci bavorskými biskupy], vyslovil klatbu: ať žádní královi [Ludvíka Němce] biskupové nezpívají mše čili služby, dokud ho budou držet [ve vazbě]. A tak ho propustili,1 pravíce Kocelovi: „Budeš-li mít tohoto [Metoděje] u sebe, nezbudeš se nás po dobrém“. Zatím oni sami neušli soudu svatého Petra, neboť čtyři z těch biskupů zemřeli.2
Stalo se tehdy, že Moravané zpozorovali, jak němečtí kněží u nich žijící jim nepřejí, ale kují proti nim pikle, a proto je všechny vyhnali. A vyslali k apostolikovi [poselství]: „Poněvadž naši otcové přijali křest prvně od svatého Petra, dej nám tedy arcibiskupa a učitele Metoděje“.3
Život Metoděje, arcibiskupa moravského, kap. X.
Když obdržel zprávu o svévolném nekanonickém soudu bavorského episkopátu nad papežským legátem a arcibiskupem ustanoveným Římem, provedl papež Jan VIII. rázný zásah.4 Východofranskému slavnému králi Ludvíku Němci poslal počátkem roku list, v němž ho upozornil, že disponování s církevní správou Panonie přísluší výhradně Římu. Slavného muže Karlomana, vévodu Karantánie a Panonie, žádal, aby nebránil Metoději vykonávat úřad v Panonii, neboť tam byl ustanoven za biskupa Apoštolskou stolicí. Salcburskému arcibiskupu Adalwinovi pak rozkázal, ať se jako původce Metodějova svržení postará, aby Metoděj mohl zasednout zase na svůj stolec a přijal svůj úřad. Pasovského biskupa Hermanarika pokáral, že dal Metoděje trýznit, zejména když šlo o biskupa a zvláštního papežského legáta, a potrestal ho klatbou (exkomunikací) a suspenzí, dokud se nedostaví do Říma k papežskému soudu.
Listy poslal Jan VIII. po svém legátu, ankonském biskupu Pavlovi. V instrukcích (commonitorium), které dostal od papeže, se znovu zdůrazňují dispoziční práva papežů na Panonii s poukazem, že jde o část Ilyrika, které odedávna a vždy bylo podřízeno Římu. Legát Pavel měl převzít od Metoděje opuštěný stolec a uvést ho v jeho úřad. Kdyby se Adalwin a Hermanarik protivili, měl jim připomenout nekanonický soud, trýznění a věznění papežského legáta. Pokud chtějí v nekanonickém postupu vůči Metoději pokračovat, měl jim zakázat vykonávání duchovního úřadu na tak dlouho, jak dlouho ho byl Metoděj vzdálen, zatímco Metoděj by po stejnou dobu svůj úřad vykonával nerušeně. Teprve pak, budou-li ještě spory, rozsoudí se před Apoštolským stolcem.
Legát Pavel dostal příkaz doprovodit Metoděje ke Svatoplukovi (viz výše žádost Moravanů, „Život Metoděje“, kap. X), kde Metoděj mohl na rozdíl od panství Kocelova působit bezpečně. Konečně papež nařídil, aby byli potrestáni vrahové mnicha Lazara, zřejmě Metodějova posla, který měl papeže informovat o osudech svého arcibiskupa.
Kromě vyslanců do Říma (asi již koncem roku 871)5 obrátil se Svatopluk v dubnu 873 poslem na Ludvíka Němce, snad též v záležitosti propuštění Metoděje:
Též jakýsi Alaman jménem Berechtram, který byl předešlého roku zajat v [zemi] Moravanů-Slovanů, když byl Svatoplukem propuštěn, přišel ke králi (Ludvíkovi). Sdělil poselství, které mu tento vévoda uložil, jak to předtím slíbil učinit a jak se k tomu zavázal přísahou...
Fuldské letopisy k roku 873.
Papež Jan VIII. požádal též vévodu Mutimíra, aby se církevně připojil k panonské církvi:
Biskup Jan Mutimírovi, vévodovi slovanské země.
Kněží, kteří tam žijí bez řádu a volně a přicházejí ze všech míst, vykonávají některé církevní záležitosti proti ustanovením, ba častokrát, neboť jsou bez církevní hlavy, páchají zločiny proti Božím přikázáním.
Proto Tě vybízíme, abys následoval obyčeje svých předků, a pokud můžeš, aby ses snažil navrátit do panonské diecéze. A protože tam, díky Bohu, byl již Stolcem blahoslavených apoštolů ordinován biskup, navrať se pod jeho pastýřskou péči...6
List Jana VIII. vévodovi Mutimírovi, Řím, před 14. květnem 873.
Vévoda Mutimír byl vzhledem k tomu, že by mělo jít o přímé sousedství či část Panonie, pokládán za vévodu v území mezi Drávou a Sávou. Byl označen jako vladař země zvané Sclavinica (Slavonie?). Převládá však většinou názor, že šlo o srbského vévodu Mutimíra (860-891).
V měsíci listopadu přišel ke králi Ludvíku Němci do Řezna s listy a dary arcibiskup Agathon, vyslanec Basilia, císaře Řeků, aby obnovil staré přátelství. Král ho přijal s poctou a propustil.
Fuldské letopisy k roku 873.
Zmíněný legát východního římského [byzantského] císaře se často ztotožňuje s biskupem Agathonem z Moravy (Margus), města při ústí srbské Moravy do Dunaje a z knížectví v Horní Moesii. Byla vyslovena domněnka, že konstantinopolský patriarcha Fotios a zejména Ignatios se v době Metodějova věznění pokusili dosadit na jeho místo arcibiskupa svého. Mohlo jít ovšem též o získání informací o osudech byzantského legáta, jímž Metoděj stále byl.7
Lubomír E. Havlík, Kronika o Velké Moravě (1992, s. 162n).
[Pokračování ...].
Poznámky:
1 – Metoděj byl propuštěn z konfinace v klášteře Reichenau (či Ellwangen) v roce 873 (viz níže pozn. 6).
2 – Jmenovitě salzburský arcibiskup Adalwin, frisinský biskup Anno a pasovský biskup Hermanrich. Čtvrté jméno neznáme.
3 – Sdělení, že „naši otcové přijali křest prvně od svatého Petra“, zpochybňuje pasovskou tradici, že celá Morava byla pokřtěna pasovským biskupem Reginharem roku 831 (podle Záznamů o pasovských biskupech).
4 – Ke svévolnému nekanonickému soudu došlo asi koncem roku 870 (L. E. Havlík 1992, s. 153).
5 – Kromě vyslanců k papeži do Říma obrátil se Svatopluk (koncem roku 871) zřejmě i na byzantského císaře Basilea I. (867-886). Podle Bertiniánských letopisů k roku 873 použil Svatopluk vedle tlaku diplomatického i vojenskou sílu.
6 – Z toho můžeme usoudit, že před 14. květnem 873 byl již arcibiskup Metoděj na svobodě.
7 – Šlo pravděpodobně o ověření výsledku intervence byzantského císaře u krále Ludvíka v Řezně z ledna roku 872. Společně vyvinutým tlakem (byzantského císaře a patriarchy, kterými byl Metoděj na Moravu vyslán, římského papeže, který jej vysvětil na arcibiskupa a ustanovil apoštolským legátem, a moravského panovníka, který jej potřeboval pro uskutečnění svých záměrů) na východofranského krále Ludvíka Němce, jeho syna Karlomana a bavorský episkopát se podařilo dosáhnout propuštění arcibiskupa Metoděje z konfinace bavorskými biskupy.
Petr Šimík (2005).
Legenda:
konfinovat ned. i dok. (f) práv. (koho, 4. p.) úředně zakazovat, zakázat někomu opustit určité místo.
Akademický slovník cizích slov. V. Petráčková, J. Kraus a kol. Academia, Praha 1998.
Literatura:
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.
• Petr Charvát: Zrod českého státu 568-1055. Vyšehrad, Praha 2007.
LETOPISY KRÁLOVSTVÍ FRANKŮ
http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_lfr822.htm
K ROKU 822
(první zmínka o Moravanech)
[Pokračování ...].
Císař Ludvík... se tedy po skončení podzimního lovu vydal přes Rýn, aby přezimoval v místě, které se nazývá Frankfurt. A tam shromáždil obecný sněm a postaral se, aby s velmoži, které k tomu rozkázal povolat, důstojně projednal vše nutné, co se týká prospěchu všech východních částí svého království.
Na tom sněmu vyslechl vyslance všech východních Slovanů, to jest Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří k němu byli posláni s dary...1
Letopisy království Franků k roku 822.
[Pokračování ...].
Poznámky:
1 – Relace se jednak týká záležitostí východofranského království, jednak odráží postoje sousedních Slovanů k impériu: Obodritů mezi dolním Labem a Baltickým mořem, Veletů na východ a jihovýchod od nich, Srbů na Sále (Saale) a středním Labi, knížat v Čechách, moravského vládce, Praedenecentů, kterými byli míněni jižní Obodrité přebývající v Potisí; uvedený název byl jejich lidovou přezdívkou. Posléze jsou uvedeni Avaři v Horní Panonii. Z nich někteří byli ovšem už dříve donuceni uznat svrchovanost impéria, na jiné si impérium jen činilo nárok.
http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_lfr822.htm
K ROKU 822
(první zmínka o Moravanech)
[Pokračování ...].
Císař Ludvík... se tedy po skončení podzimního lovu vydal přes Rýn, aby přezimoval v místě, které se nazývá Frankfurt. A tam shromáždil obecný sněm a postaral se, aby s velmoži, které k tomu rozkázal povolat, důstojně projednal vše nutné, co se týká prospěchu všech východních částí svého království.
Na tom sněmu vyslechl vyslance všech východních Slovanů, to jest Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří k němu byli posláni s dary...1
Letopisy království Franků k roku 822.
[Pokračování ...].
Poznámky:
1 – Relace se jednak týká záležitostí východofranského království, jednak odráží postoje sousedních Slovanů k impériu: Obodritů mezi dolním Labem a Baltickým mořem, Veletů na východ a jihovýchod od nich, Srbů na Sále (Saale) a středním Labi, knížat v Čechách, moravského vládce, Praedenecentů, kterými byli míněni jižní Obodrité přebývající v Potisí; uvedený název byl jejich lidovou přezdívkou. Posléze jsou uvedeni Avaři v Horní Panonii. Z nich někteří byli ovšem už dříve donuceni uznat svrchovanost impéria, na jiné si impérium jen činilo nárok.
BERTINIÁNSKÉ LETOPISY
http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_lbe831.htm
K ROKU 831
(četná poselstva Slovanů na obecném sněmu)
[Pokračování ...].
V královském sídle Diedenhofen se konal obecný sněm... Přicházela k němu četná poselstva Slovanů, která byla po vyslyšení a vyřízení jejich žádostí propuštěna.1
Bertiniánské letopisy k roku 831.
[Pokračování ...].
Poznámky:
1 – Nedovídáme se, zda se tohoto sněmu císaře Ludvíka I. Pobožného (814-840) zúčastnili též vyslanci Moravy.
Podle pasovské tradice ve stejném roce biskup Reginhar pokřtil Moravany (Záznamy o pasovských biskupech k roku 831).
Petr Šimík (2005)
http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_lbe831.htm
K ROKU 831
(četná poselstva Slovanů na obecném sněmu)
[Pokračování ...].
V královském sídle Diedenhofen se konal obecný sněm... Přicházela k němu četná poselstva Slovanů, která byla po vyslyšení a vyřízení jejich žádostí propuštěna.1
Bertiniánské letopisy k roku 831.
[Pokračování ...].
Poznámky:
1 – Nedovídáme se, zda se tohoto sněmu císaře Ludvíka I. Pobožného (814-840) zúčastnili též vyslanci Moravy.
Podle pasovské tradice ve stejném roce biskup Reginhar pokřtil Moravany (Záznamy o pasovských biskupech k roku 831).
Petr Šimík (2005)
FULDSKÉ ANÁLY
http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_fu845.htm
K ROKU 845
(pokřtění 14 Boemanů v Řezně)
[Pokračování ...].
Ludvík čtrnácti z [celkového počtu] knížat Čechů,1 kteří žádali o přijetí křesťanského náboženství, vyhověl a v oktávě Epifanie je přikázal pokřtít.2
Fuldské anály k roku 845.
[Pokračování ...].
Poznámky:
1 – Dux znamená ve franských pramenech vždy knížete nebo v každém případě osobu vyššího postavení než
velmože. Bylo by možné považovat je za knížata českých kmenů, dosud historiky úporně předpokládaných, i když nikdy nedokázaných (D. Třeštík 1997, s. 81n). Geograf bavorský (po roce 843) zná prý pouze jediný kmen, který nazývá Becheimare, a připisuje mu 15 hradů (civitates). To ovšem, podle bavorského geografa, znamenalo, že tito Becheimare mají 15 knížat. Křest tedy přijala knížata prakticky všech kmenů. Kdyby byly jedním kmenem, stačilo by pokřtít jednoho knížete, který by zařídil křest podřízených velmožů.
2 – V oktávě Epifanie, tj. 13. ledna. Nevíme pouze jistě, zda to bylo v Řezně. O motivaci samotného křtu píše D. Třeštík (1997, s. 93n). Křest měl zabránit očekávané válce s Ludvíkem Němcem. Čechové se domnívali, že křtem si zajistí mírové vztahy s říší. Z omylu byli vyvedeni hned následujícího roku, kdy Ludvík napadl Moravu. A podle toho pak také zareagovali. Viz Fuldské anály k roku 846.
Později byl křest čtrnácti Boemanů dokonale „zapomenut“, žádná ze stran se něj pak už nikdy neodvolávala. N. Profantová (VDZKČ I, 1999, s. 201) se tomu ještě velmi podivovala: Křest z roku 845 byl zapomenut „tak dokonale, až to t é m ě ř vyvolává dojem, že m ě l b ý t zapomenut, nevíme však o žádném důvodu, proč by tomu tak mělo být“.
Vysvětlení této „záhady“ je ovšem zcela prosté a logické. Viz článek „Vznik a původ přemyslovské pověsti“, tam pozn. 4.
Petr Šimík (2006).
http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_fu845.htm
K ROKU 845
(pokřtění 14 Boemanů v Řezně)
[Pokračování ...].
Ludvík čtrnácti z [celkového počtu] knížat Čechů,1 kteří žádali o přijetí křesťanského náboženství, vyhověl a v oktávě Epifanie je přikázal pokřtít.2
Fuldské anály k roku 845.
[Pokračování ...].
Poznámky:
1 – Dux znamená ve franských pramenech vždy knížete nebo v každém případě osobu vyššího postavení než
velmože. Bylo by možné považovat je za knížata českých kmenů, dosud historiky úporně předpokládaných, i když nikdy nedokázaných (D. Třeštík 1997, s. 81n). Geograf bavorský (po roce 843) zná prý pouze jediný kmen, který nazývá Becheimare, a připisuje mu 15 hradů (civitates). To ovšem, podle bavorského geografa, znamenalo, že tito Becheimare mají 15 knížat. Křest tedy přijala knížata prakticky všech kmenů. Kdyby byly jedním kmenem, stačilo by pokřtít jednoho knížete, který by zařídil křest podřízených velmožů.
2 – V oktávě Epifanie, tj. 13. ledna. Nevíme pouze jistě, zda to bylo v Řezně. O motivaci samotného křtu píše D. Třeštík (1997, s. 93n). Křest měl zabránit očekávané válce s Ludvíkem Němcem. Čechové se domnívali, že křtem si zajistí mírové vztahy s říší. Z omylu byli vyvedeni hned následujícího roku, kdy Ludvík napadl Moravu. A podle toho pak také zareagovali. Viz Fuldské anály k roku 846.
Později byl křest čtrnácti Boemanů dokonale „zapomenut“, žádná ze stran se něj pak už nikdy neodvolávala. N. Profantová (VDZKČ I, 1999, s. 201) se tomu ještě velmi podivovala: Křest z roku 845 byl zapomenut „tak dokonale, až to t é m ě ř vyvolává dojem, že m ě l b ý t zapomenut, nevíme však o žádném důvodu, proč by tomu tak mělo být“.
Vysvětlení této „záhady“ je ovšem zcela prosté a logické. Viz článek „Vznik a původ přemyslovské pověsti“, tam pozn. 4.
Petr Šimík (2006).
FULDSKÉ ANÁLY
http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_fu846.htm
K ROKU 846
(Rostislav vévodou moravských Slovanů)
[Pokračování ...].
Ludvík ... vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje.1 Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska.2
Fuldské anály k roku 846.
[Pokračování ...].
Poznámky:
1 – Tyto vnitřní rozbroje mezi moravskými Slovany byly pravděpodobně vyvolány bojem o moc po smrti knížete Mojmíra, protože o jeho sesazení Ludvíkem analista nic neví a rozhodně by neměl důvod takovou informaci zatajit.
2 – Účelem tažení do Čech bylo to, co nebylo dojednáno při křtu knížat v Řezně (845) – domnívá se D. Třeštík – donutit Čechy vojenskou demonstrací a případně i užitím síly, aby na sebe vzali všechny staré závazky vůči říši, především tribut. Takové tažení se dvěma cíli muselo být starostlivě plánováno a v žádném případě nemohlo být improvizovanou reakcí na náhodnou událost – na předpokládanou Mojmírovu smrt (D. Třeštík 2001, s. 152).
Nikdo ovšem neví jistě, tedy ani D. Třeštík, jak dlouho před Ludvíkovou výpravou na Moravu Mojmír I. vlastně zemřel. Podle údajů pozdní tradice Mojmír zemřel dokonce již v roce 842 (L. E. Havlík 1992, s. 77). Sotva lze pak mluvit o nějaké náhlé improvizované akci v roce 846.
Proč však Čechové Ludvíka ze země se zlou vykázali? Čechové se domnívali, že křtem si zajistí mírové vztahy s říší. Z omylu byli vyvedeni, když Ludvík napadl sousední křesťanskou Moravu. A podle toho pak také zareagovali. Srovnej Bertiniánské letopisy k roku 846. Ludvíkův arogantní postoj Čechy od experimentů s křesťanstvím na dalších 25 let odradil (D. Třeštík 1997, s. 93n).
Petr Šimík (2005)
http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_fu846.htm
K ROKU 846
(Rostislav vévodou moravských Slovanů)
[Pokračování ...].
Ludvík ... vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje.1 Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska.2
Fuldské anály k roku 846.
[Pokračování ...].
Poznámky:
1 – Tyto vnitřní rozbroje mezi moravskými Slovany byly pravděpodobně vyvolány bojem o moc po smrti knížete Mojmíra, protože o jeho sesazení Ludvíkem analista nic neví a rozhodně by neměl důvod takovou informaci zatajit.
2 – Účelem tažení do Čech bylo to, co nebylo dojednáno při křtu knížat v Řezně (845) – domnívá se D. Třeštík – donutit Čechy vojenskou demonstrací a případně i užitím síly, aby na sebe vzali všechny staré závazky vůči říši, především tribut. Takové tažení se dvěma cíli muselo být starostlivě plánováno a v žádném případě nemohlo být improvizovanou reakcí na náhodnou událost – na předpokládanou Mojmírovu smrt (D. Třeštík 2001, s. 152).
Nikdo ovšem neví jistě, tedy ani D. Třeštík, jak dlouho před Ludvíkovou výpravou na Moravu Mojmír I. vlastně zemřel. Podle údajů pozdní tradice Mojmír zemřel dokonce již v roce 842 (L. E. Havlík 1992, s. 77). Sotva lze pak mluvit o nějaké náhlé improvizované akci v roce 846.
Proč však Čechové Ludvíka ze země se zlou vykázali? Čechové se domnívali, že křtem si zajistí mírové vztahy s říší. Z omylu byli vyvedeni, když Ludvík napadl sousední křesťanskou Moravu. A podle toho pak také zareagovali. Srovnej Bertiniánské letopisy k roku 846. Ludvíkův arogantní postoj Čechy od experimentů s křesťanstvím na dalších 25 let odradil (D. Třeštík 1997, s. 93n).
Petr Šimík (2005)
LETOPISY BAVORŮ
http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_lba853.htm
J. TURMAIR-AVENTIN: LETOPISY BAVORŮ, IV, XIII-42.
K ROKU 853
Rostislav, ustanovený naším králem [Ludvíkem] Moravanům a Slovanům za místodržitele, povstal, odmítá provádět příkazy a nazývá se králem.1
Letopisy Bavorů, IV, XIII-42, k roku 853.
Poznámky:
1 – Hildesheimské, Weissemburské, Ottobeurské, Altaišské, Lambertovy letopisy a Saský letopisec uvádějí (k roku 855): „Ludvík, král Franků, vytáhl s vojskem proti Rostislavovi, králi Moravanů“. Králem Rostislava titulují a o Rostislavově moravském království se zmiňují i další letopisy (kromě fuldských): Bertiniánské letopisy k roku 862, Xantenské letopisy k roku 870 a 871.
http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_lba853.htm
J. TURMAIR-AVENTIN: LETOPISY BAVORŮ, IV, XIII-42.
K ROKU 853
Rostislav, ustanovený naším králem [Ludvíkem] Moravanům a Slovanům za místodržitele, povstal, odmítá provádět příkazy a nazývá se králem.1
Letopisy Bavorů, IV, XIII-42, k roku 853.
Poznámky:
1 – Hildesheimské, Weissemburské, Ottobeurské, Altaišské, Lambertovy letopisy a Saský letopisec uvádějí (k roku 855): „Ludvík, král Franků, vytáhl s vojskem proti Rostislavovi, králi Moravanů“. Králem Rostislava titulují a o Rostislavově moravském království se zmiňují i další letopisy (kromě fuldských): Bertiniánské letopisy k roku 862, Xantenské letopisy k roku 870 a 871.
L. E. Havlík: O datování ve staroslověnských písemných památkách
JÁDRO KATALOGU PŘEDNÍCH BISKUPŮ MORAVY
http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_gr_886.htm
Granum cathalogi praesulum Moraviae
k roku 886
Anno Domini 886 Swatopluk senior rex Maravie a beato Cirillo est baptizatus.*
Rozbor zprávy
(174) Svatopluk byl údělným knížetem v Nitransku předtím než se stal králem Moravanů (871-894). Byl často citován v historických pramenech (Zuentipulc, Zwentibald, Sfentopulchus, Swet.m/b.l.k, Svetopulk). Také jméno jeho předchůdce Rostislava (846-870) se objevovalo v pramenech. Ale v Čechách jeho jméno zůstalo neznámé.1 Nezřídka bylo jméno Rostislav nahrazeno jménem Svatopluk senior nebo senior rex. Prameny nahrazovaly Rostislava a Svatopluka nebo směšovaly Svatopluka I. a Svatopluka II.2
Křest Svatopluka byl zmíněn pouze v „Dukljanské kronice“, IX. kap., z 12. století. Tato zpráva snad pocházela z hlaholského originálu oné kroniky. Příchod Konstantina-Cyrila na Moravu byl uváděn v mnoha pramenech. Kromě obou velkých Moravských legend informují o této události některé texty pozdějšího data. Zde se lze zmínit o „Zesnutí Cyrila“ (Uspenie Kirilla), sestaveného v Bulharsku ve 13. století. Jeho autor věděl, že mise Konstantina-Cyrila byla přijata Rostislavem, králem Velké Moravy.3 „Moravská legenda“ (Legenda Moravica, incip. Tempore Michaelis imperatoris, V. kap.) ze (175) 13. století a české prameny (Quemadmodum, I. kap., Historia nova, I. kap., Chronicon Boemiae Přibíka z Radenína, zvaného Pulkava, k roku 894) ze 14. století citovaly pouze Svatopluka.4
Ačkoliv se zprávy českých pramenů shodují se zprávami obsaženými v „Granum“, není žádná shoda z hlediska literárního. Česká legenda „Quemadmodum“ (I. kap.) neučinila rozdíl mezi Rostislavem a Svatoplukem. Psala o křtu Svatopluka, který měl být tím, kdo uvítal byzantskou misi.5 Avšak „Legenda Moravica“ (kap. V., IX.-X.) činila mezi nimi rozdíl. Necitovaný král, který byl pokřtěný, byl strýcem Svatopluka,6 i když současné prameny vypovídaly, že vládcové Moravy byli pokřtěni již před příchodem byzantské mise. Oficiální pokřesťanštění bylo spojováno s rokem 831. Tudíž původní smysl a význam celé zprávy může být odhalen pouze ve spojení s rozborem data.
Rozbor data
(193) 886. Je to první rok, který uvádí „Granum“. Se zřetelem k nalezenému k l í č i 7 můžeme použít zjednodušeného schématu, abychom dospěli ke správnému datu římského kalendáře.
886+5491/5492=6377/6378 6377/6378–5515/5516=862/863 a 861/862.
Rok 6377 obsahoval údobí mezi březnem 861 a březnem 862. Rok 6378 probíhal mezi březnem 862 a březnem 863. V závěru přepočtu se roky 861 a 863 vyskytují pouze jednou, ale 862 dvakrát. Rozdíl mezi rokem 891 („Granum“) a rokem 886 téhož pramene činí 5 a takový je i rozdíl mezi roky 867 a 862. Rozdíl mezi rokem 891 („Granum“) a skutečným rokem 867 činí 24 a takový je i rozdíl mezi datem 886 v „Granum“ a rokem 862. Rozdíl mezi rokem 6378 syrské éry a rokem 6354 alexandrijské éry minor8 činí rovněž 24. Všechna tato fakta svědčí o tom, že autor, který čtyřciferné roky změnil v roky trojciferné, musel k tomu použít odpočet 5492 roků. To znamená, že původní datum bylo 6378 (březen 862-březen 863).9
(194) Výpočet prokázal, že původní datum byl rok 6378 syrské éry. Rok 6378 obsahoval údobí mezi 18. březnem 862 a 17. březnem 863. Podle moravských historických pramenů tam spadá doba styků mezi Moravou a Byzancí, kdy moravští vyslanci přišli do Konstantinopole. Zda Svatopluk mohl být hlavou poselstva a zda byl pokřtěn v Konstantinopoli ovšem nevíme.10 Výsledkem jednání bylo vyslání byzantské mise na Moravu, kde Konstantin a Metoděj byli uvítáni králem Rostislavem.11
Jádro katalogu předních biskupů Moravy k roku 886.
L. E. Havlík (1998, s. 174-175, 193-194).
Poznámky:
* – Léta Páně 886 byl Svatopluk starší, král Moravy, pokřtěn od blahoslaveného Cyrila.
Zpráva o křtu krále Svatopluka staršího, jak byl nazýván král Rostislav, je zřejmě převzata z legendy Beatus Cyrillus (1063) a datována příchodem Konstantina-Cyrila a Metoděje na Moravu, tzn. rokem 863.
1 – Je naprosto vyloučeno, aby v Čechách zůstalo Rostislavovo jméno „neznámé“. Nejprve odešli někteří kněží z Moravy do Čech spolu s Bořivojem (871/872) při onom „přenesení křesťanství z Moravy do Čech“. O jednom z nich, jménem Kaich, se zmiňuje Kristián (kap. 2). Další kněží a mniši odešli do Čech po Metodějově smrti za neblahého působení biskupa Vichinga (886) – ve svých anagramech (P11) se Kosmas zmiňuje o biskupu Gorazdovi, jehož ztotožňuje s knězem Učenem, který na Budči vyučoval kněžice Václava latině. O třetí vlně příchozích moravských kněží je možné hovořit v souvislosti s postupným pádem Velké Moravy po roce 906. Někdo totiž musel v Čechách v 10. století staroslověnské, hlaholicí psané památky vytvořit (O pustynnike Ivaně, Kyjevské listy, staroslověnská předloha latinské Fuit, I. stsl. legenda, překlady latinských legend a naopak překlady stsl. legend do latiny, atd.).
Když Kristián (kap. 1) popisoval, jak Svatopluk, synovec krále, „vlastního strýce úkladně přepadl“ a sám se zmocnil moravského stolce, vycházel přitom ze zprávy Fuldských análů k roku 870 (jejich opis nalezl v řezenské klášterní knihovně), kde je Rostislav jmenován (na více místech) zcela bez obalu! Zatčení Rostislava je popsáno také v Reginonově kronice (mylně datováno k roku 860), kterou měl Kristián jistě k dispozici (její opis do Prahy přivezl Vojtěch). Vedle toho Kristián nepochybně znal oba staroslověnské Životy sv. Konstantina-Cyrila a sv. Metoděje (v nich je moravský král Rostislav jmenován také několikrát: ŽK XIV, XV; ŽM V, VIII), z nich převzal i další údaje pro svoji legendu (Cyrilova obhajoba jazyka – viz Kristián, kap. 1) a musel tudíž ovládat hlaholici. Tu se ovšem mohl (v polovině 10. století) naučit jen v Čechách (nebo na Moravě), sotva to bylo v řezenském klášteře sv. Jimrama. Kristián (kap. 1) tedy Rostislavo jméno zamlčel zcela úmyslně, tak jako všechny pozdější české (i moravské) prameny. O možných důvodech, které k tomu asi vedly, viz úvaha: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
2 – Spíše bychom řekli: „zaměňovaly za Rostislava Svatopluka“ (ovšem nebylo to omylem). V českém mýtu se zase zásluhou Kristiána křesťanský král-oráč Rostislav změnil na pohana Přemysla.
V této zprávě „Granum“ nepochybně půjde, podobně jako již v legendě Beatus Cyrillus, o tehdejšího moravského vladaře, tzn. krále Rostislava (846-870), který si byzantskou misii vyžádal a pak také na Moravě přijal. Svatoplukovi mohlo tehdy být asi 15 roků (viz tab. 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“) a nebyl ještě důvod se o něm vůbec zmiňovat.
Poprvé je jmenován ve Fuldských análech k roku 869. Vlády na Moravě se zmocnil v roce 870, tzn. až po smrti Konstantina-Cyrila (†869), a králem byl nazýván teprve od roku 885.
3 – Viz citace příslušné části textu „Zesnutí Cyrila“.
4 – Z dalších pramenů, v nichž je moravský král Rostislav jmenován, můžeme ještě uvést mnicha Chrabra a jeho traktát „O písmenech“ neboli obranu slovanského písma. Vytvoření slovanských písmen je tu datováno rokem 6363 od stvoření světa, tj. odečteme-li podle byzantské starší éry (BS I) 5508 let, dostáváme se k roku 855 římského kalendáře, odečteme-li však podle alexandrijské světové éry (ASj) 5501/5500 let, dostaneme přelom roku 862/863, tzn. období těsně před příchodem věrozvěstů na Moravu, kdy Konstantin-Cyril („s pomocníky“) ještě v Konstantinopoli přeložil evangelia do staroslověnštiny (ŽK XIV, ŽM V) a sepsal k nim Předmluvu a Proglas: „A stalo se tak za M i c h a e l a , císaře řeckého, a B o r i s e , knížete bulharského, a R a s t i c e , knížete moravského, a K o c e l a , knížete Blatenského hradu“, uvádí mnich Chrabr. O Svatoplukovi tu ještě není ani zmínka, a tím, kdo na Moravě přivítal byzantskou misii, bratry Konstantina a Metoděje, byl král Rostislav, jak výše uvedl L. E. Havlík. Ve zprávě „Grana“ k roku 886 uvedený „Svatopluk starší, král Moravy“, je proto nade vší pochybnost král Rostislav (srovnej ŽK XIV a ŽM V), stejně jako ve zprávě k následujícímu roku 887 a pak ještě také k roku 900 B.
5 – Rostislavovo jméno mělo být navždy vymazáno z paměti (damnatio memoriae). Viz výše pozn. 1.
6 – Strýcem Svatopluka byl král Rostislav. Viz Fuldské anály k roku 869 a 870 nebo Kristiánovu legendu, kap. 1.
7 – Metodika, kterou L. E. Havlík zvolil, je nepochybně správná. Jenže v její původní podobě popsané L. E. Havlíkem na straně „Granum“ k roku 891 (tzn. s užitím alexandrijské menší éry s odpočtem 5492/5491) ji nelze hromadně aplikovat jako matematický model i na všechna další data. Dospěli bychom k nesprávným výsledkům, tak jako on. Havlíkův klíč pro přepočet roku 891 bylo proto nutné „drobně“ korigovat. Jím použitou alexandrijskou „menší“ éru (minor) nahradit alexandrijskou érou „větší“ (maior) s odpočtem 5493/9492, která jedině vede ke správnému výsledku i při převodu dalších dat (886, 891, 892, 894, 916).
Kompilátor staroslověnského „Moravského chronografu C1“ musel při převodu byzantských čtyřmístných dat na třímístný římský kalendář postupovat u všech zpráv, které obsahoval, stejným způsobem, u všech se logicky musel dopustit stejné chyby, tzn. u všech dat musel použít stejnou výchozí éru. V tomto případě právě alexandrijskou větší éru (maior). Velmi názorně je to vidět na datech přehledně uspořádaných v tabulce 2 na straně: „Granum“ – celkové shrnutí (levá strana tabulky s růžovým pozadím).
8 – Jak ukážeme dále v Komentáři, k přesvědčivějšímu výsledku při přepočtu data 886 („Granum“) vede použití syrské éry a alexandrijské éry maior – tj. rok 863 římského kalendáře. Rozdíl pak činí 23, tak jako u některých dalších převodů (viz výše pozn. 7).
9 – Původní čtyřciferné datum bylo spíše (s přihlédnutím k pozn. 7 výše) ještě o rok vyšší – 6379 (březen 863 až březen 864). Viz výše obr. 1.
10 – V roce 862 byl Svatopluk asi tak patnáctiletý a sotva mohl být vyslán do Byzance jako hlava celého poselstva, a už vůbec ne jako pohan. Viz tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“.
11 – Výsledkem jednání byl příchod Konstantina a Metoděje na Moravu, kde byli přivítáni králem Rostislavem. Autor „Grana“ ale chtěl něco konkrétního „vytěžit“ i z působení obou bratrů na Moravě. To, že přinesli písmo pro Slovany (které se na Moravě po roce 1096 již nepoužívalo) a překlad evangelií do slovanského jazyka a pak přímo na Moravě pořídili překlady dalších liturgických a právních knih, Metoděj pak i Starého zákona (na Moravě již žádné neexistovaly, byly všechny nemilosrdně zlikvidovány latiníky), nemělo od 12. století již žádnou váhu. Srovnej Kosmas (I, 22).
Samotného moravského krále Rostislava (musel ho ovšem přejmenovat na „Svatopluka staršího“) proto nechal alespoň pokřtít Konstantinem-Cyrilem, neboť jeho bratr Metoděj byl již z dřívějška „rezervován“ pro křest Rostislavova syna Bořivoje – viz Kristián (993), Kosmas (1120), „Diffundente sole“ (13. století), Dalimil, Pulkava, Marignola a Neplach (14. století), a později „Granum“ (15. století), F. Palacký (19. století), D. Třeštík a další (20. století) a konečně také Třeštíkův epigon – Z. Měřínský (21. století).
K vzájemnému příbuzenskému vztahu Rostislava, Svatopluka a Bořivoje srovnej „Rodokmen Mojmírovců“.
Král Rostislav v době příchodu byzantské misie ovšem rozhodně nebyl pohan, jak ostatně zcela jasně vyplývá z jeho listu byzantskému císaři Michaelovi III. Zpráva „Granum“ o pozdním křtu Rostislava z rukou Cyrila je tedy právě tak smyšlená, jako historka o pozdním křtu jeho syna Bořivoje Metodějem (Kristián, kap. 2), i když k jejich vzniku vedly v obou případech patrně ty nejušlechtilejší pohnutky.
Petr Šimík (2007).
Komentář:
Důmyslným přepočtem roku 886 („Granum“) pomocí systému čtyřciferného datovaní, používaného autory staroslověnských písemných památek, dospěl L. E. Havlík k jedinému výsledku:
A. pomocí alexandrijské éry menší (minor) a syrské éry:
886+5491/5492=6377/6378 6377/6378–5515/5516=862/863 a 861/862.
Vychází rozpětí let 861-863, z toho autor vybral období mezi 18. březnem 862 a 17. březnem 863.
Použijeme-li místo alexandrijské éry menší raději a lépe alexandrijskou éru větší (tak jako v některých jiných případech, např. při přepočtu roku 887, 891, 892, 894, 916), dojdeme k přesvědčivějšímu výsledku (viz výše pozn. 7):
B. pomocí alexandrijské éry větší (maior) a syrské éry:
886+5493/5492=6379/6378 6379/6378–5516/5515=863, (21. 3. až 31. 12.). Viz výše obr. 2.
Vychází rok 863, z toho můžeme vybrat období mezi 21. březnem 863 a 31. prosincem 863.
Ve zprávě „Grana“ uvedený „Svatopluk starší, král Moravy“, je nade vší pochybnost král Rostislav (viz výše pozn. 4). Je to potvrzeno další zprávou „Grana“ k roku 900
cool:. Protože misie byzantských věrozvěstů dorazila na Moravu asi na podzim roku 863, zpráva o křtu se týká krále Rostislava, tak jako ve výše zmíněné legendě Beatus Cyrillus, nikoliv Svatopluka, který v té době, tzn. ve svých 16 letech, nemohl být králem a už vůbec nemohl být nazýván „senior rex“. Je velmi podivné, že tyto skutečnosti nechal L. E. Havlík bez povšimnutí.
Jedná se nepochybně o událost s m y š l e n o u , neboť Rostislav byl křesťan jistě ještě předtím, než se vůbec stal knížetem Moravy (846). Napovídá to zejména jeho křestní jméno C r e s c e n t i u s . Víme, že podle pasovské tradice byla Morava pokřtěna v roce 831 a že první kamenné kostely na Moravě stály již kolem roku 800. Písemně to máme potvrzeno v Rostislavově listu byzantskému císaři Michaelovi III. z roku 862, zaznamenaném v staroslověnském „Životě Konstantina-Cyrila“, kap. XIV, i v „Životě Metoděje“, kap. V. Důležité ale je, že jsme našli, resp. zpřesnili způsob, jakým některá data, obsažená v nejstarší části „Grana“ (tj. do roku 961), nejspíš vznikla.
Rozdíl mezi rokem 886 („Granum“) a správným rokem 863 římského kalendáře činí 23. Zpráva tedy pochází z moravského „Chronografu A“.
JÁDRO KATALOGU PŘEDNÍCH BISKUPŮ MORAVY
http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_gr_886.htm
Granum cathalogi praesulum Moraviae
k roku 886
Anno Domini 886 Swatopluk senior rex Maravie a beato Cirillo est baptizatus.*
Rozbor zprávy
(174) Svatopluk byl údělným knížetem v Nitransku předtím než se stal králem Moravanů (871-894). Byl často citován v historických pramenech (Zuentipulc, Zwentibald, Sfentopulchus, Swet.m/b.l.k, Svetopulk). Také jméno jeho předchůdce Rostislava (846-870) se objevovalo v pramenech. Ale v Čechách jeho jméno zůstalo neznámé.1 Nezřídka bylo jméno Rostislav nahrazeno jménem Svatopluk senior nebo senior rex. Prameny nahrazovaly Rostislava a Svatopluka nebo směšovaly Svatopluka I. a Svatopluka II.2
Křest Svatopluka byl zmíněn pouze v „Dukljanské kronice“, IX. kap., z 12. století. Tato zpráva snad pocházela z hlaholského originálu oné kroniky. Příchod Konstantina-Cyrila na Moravu byl uváděn v mnoha pramenech. Kromě obou velkých Moravských legend informují o této události některé texty pozdějšího data. Zde se lze zmínit o „Zesnutí Cyrila“ (Uspenie Kirilla), sestaveného v Bulharsku ve 13. století. Jeho autor věděl, že mise Konstantina-Cyrila byla přijata Rostislavem, králem Velké Moravy.3 „Moravská legenda“ (Legenda Moravica, incip. Tempore Michaelis imperatoris, V. kap.) ze (175) 13. století a české prameny (Quemadmodum, I. kap., Historia nova, I. kap., Chronicon Boemiae Přibíka z Radenína, zvaného Pulkava, k roku 894) ze 14. století citovaly pouze Svatopluka.4
Ačkoliv se zprávy českých pramenů shodují se zprávami obsaženými v „Granum“, není žádná shoda z hlediska literárního. Česká legenda „Quemadmodum“ (I. kap.) neučinila rozdíl mezi Rostislavem a Svatoplukem. Psala o křtu Svatopluka, který měl být tím, kdo uvítal byzantskou misi.5 Avšak „Legenda Moravica“ (kap. V., IX.-X.) činila mezi nimi rozdíl. Necitovaný král, který byl pokřtěný, byl strýcem Svatopluka,6 i když současné prameny vypovídaly, že vládcové Moravy byli pokřtěni již před příchodem byzantské mise. Oficiální pokřesťanštění bylo spojováno s rokem 831. Tudíž původní smysl a význam celé zprávy může být odhalen pouze ve spojení s rozborem data.
Rozbor data
(193) 886. Je to první rok, který uvádí „Granum“. Se zřetelem k nalezenému k l í č i 7 můžeme použít zjednodušeného schématu, abychom dospěli ke správnému datu římského kalendáře.
886+5491/5492=6377/6378 6377/6378–5515/5516=862/863 a 861/862.
Rok 6377 obsahoval údobí mezi březnem 861 a březnem 862. Rok 6378 probíhal mezi březnem 862 a březnem 863. V závěru přepočtu se roky 861 a 863 vyskytují pouze jednou, ale 862 dvakrát. Rozdíl mezi rokem 891 („Granum“) a rokem 886 téhož pramene činí 5 a takový je i rozdíl mezi roky 867 a 862. Rozdíl mezi rokem 891 („Granum“) a skutečným rokem 867 činí 24 a takový je i rozdíl mezi datem 886 v „Granum“ a rokem 862. Rozdíl mezi rokem 6378 syrské éry a rokem 6354 alexandrijské éry minor8 činí rovněž 24. Všechna tato fakta svědčí o tom, že autor, který čtyřciferné roky změnil v roky trojciferné, musel k tomu použít odpočet 5492 roků. To znamená, že původní datum bylo 6378 (březen 862-březen 863).9
(194) Výpočet prokázal, že původní datum byl rok 6378 syrské éry. Rok 6378 obsahoval údobí mezi 18. březnem 862 a 17. březnem 863. Podle moravských historických pramenů tam spadá doba styků mezi Moravou a Byzancí, kdy moravští vyslanci přišli do Konstantinopole. Zda Svatopluk mohl být hlavou poselstva a zda byl pokřtěn v Konstantinopoli ovšem nevíme.10 Výsledkem jednání bylo vyslání byzantské mise na Moravu, kde Konstantin a Metoděj byli uvítáni králem Rostislavem.11
Jádro katalogu předních biskupů Moravy k roku 886.
L. E. Havlík (1998, s. 174-175, 193-194).
Poznámky:
* – Léta Páně 886 byl Svatopluk starší, král Moravy, pokřtěn od blahoslaveného Cyrila.
Zpráva o křtu krále Svatopluka staršího, jak byl nazýván král Rostislav, je zřejmě převzata z legendy Beatus Cyrillus (1063) a datována příchodem Konstantina-Cyrila a Metoděje na Moravu, tzn. rokem 863.
1 – Je naprosto vyloučeno, aby v Čechách zůstalo Rostislavovo jméno „neznámé“. Nejprve odešli někteří kněží z Moravy do Čech spolu s Bořivojem (871/872) při onom „přenesení křesťanství z Moravy do Čech“. O jednom z nich, jménem Kaich, se zmiňuje Kristián (kap. 2). Další kněží a mniši odešli do Čech po Metodějově smrti za neblahého působení biskupa Vichinga (886) – ve svých anagramech (P11) se Kosmas zmiňuje o biskupu Gorazdovi, jehož ztotožňuje s knězem Učenem, který na Budči vyučoval kněžice Václava latině. O třetí vlně příchozích moravských kněží je možné hovořit v souvislosti s postupným pádem Velké Moravy po roce 906. Někdo totiž musel v Čechách v 10. století staroslověnské, hlaholicí psané památky vytvořit (O pustynnike Ivaně, Kyjevské listy, staroslověnská předloha latinské Fuit, I. stsl. legenda, překlady latinských legend a naopak překlady stsl. legend do latiny, atd.).
Když Kristián (kap. 1) popisoval, jak Svatopluk, synovec krále, „vlastního strýce úkladně přepadl“ a sám se zmocnil moravského stolce, vycházel přitom ze zprávy Fuldských análů k roku 870 (jejich opis nalezl v řezenské klášterní knihovně), kde je Rostislav jmenován (na více místech) zcela bez obalu! Zatčení Rostislava je popsáno také v Reginonově kronice (mylně datováno k roku 860), kterou měl Kristián jistě k dispozici (její opis do Prahy přivezl Vojtěch). Vedle toho Kristián nepochybně znal oba staroslověnské Životy sv. Konstantina-Cyrila a sv. Metoděje (v nich je moravský král Rostislav jmenován také několikrát: ŽK XIV, XV; ŽM V, VIII), z nich převzal i další údaje pro svoji legendu (Cyrilova obhajoba jazyka – viz Kristián, kap. 1) a musel tudíž ovládat hlaholici. Tu se ovšem mohl (v polovině 10. století) naučit jen v Čechách (nebo na Moravě), sotva to bylo v řezenském klášteře sv. Jimrama. Kristián (kap. 1) tedy Rostislavo jméno zamlčel zcela úmyslně, tak jako všechny pozdější české (i moravské) prameny. O možných důvodech, které k tomu asi vedly, viz úvaha: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
2 – Spíše bychom řekli: „zaměňovaly za Rostislava Svatopluka“ (ovšem nebylo to omylem). V českém mýtu se zase zásluhou Kristiána křesťanský král-oráč Rostislav změnil na pohana Přemysla.
V této zprávě „Granum“ nepochybně půjde, podobně jako již v legendě Beatus Cyrillus, o tehdejšího moravského vladaře, tzn. krále Rostislava (846-870), který si byzantskou misii vyžádal a pak také na Moravě přijal. Svatoplukovi mohlo tehdy být asi 15 roků (viz tab. 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“) a nebyl ještě důvod se o něm vůbec zmiňovat.
Poprvé je jmenován ve Fuldských análech k roku 869. Vlády na Moravě se zmocnil v roce 870, tzn. až po smrti Konstantina-Cyrila (†869), a králem byl nazýván teprve od roku 885.
3 – Viz citace příslušné části textu „Zesnutí Cyrila“.
4 – Z dalších pramenů, v nichž je moravský král Rostislav jmenován, můžeme ještě uvést mnicha Chrabra a jeho traktát „O písmenech“ neboli obranu slovanského písma. Vytvoření slovanských písmen je tu datováno rokem 6363 od stvoření světa, tj. odečteme-li podle byzantské starší éry (BS I) 5508 let, dostáváme se k roku 855 římského kalendáře, odečteme-li však podle alexandrijské světové éry (ASj) 5501/5500 let, dostaneme přelom roku 862/863, tzn. období těsně před příchodem věrozvěstů na Moravu, kdy Konstantin-Cyril („s pomocníky“) ještě v Konstantinopoli přeložil evangelia do staroslověnštiny (ŽK XIV, ŽM V) a sepsal k nim Předmluvu a Proglas: „A stalo se tak za M i c h a e l a , císaře řeckého, a B o r i s e , knížete bulharského, a R a s t i c e , knížete moravského, a K o c e l a , knížete Blatenského hradu“, uvádí mnich Chrabr. O Svatoplukovi tu ještě není ani zmínka, a tím, kdo na Moravě přivítal byzantskou misii, bratry Konstantina a Metoděje, byl král Rostislav, jak výše uvedl L. E. Havlík. Ve zprávě „Grana“ k roku 886 uvedený „Svatopluk starší, král Moravy“, je proto nade vší pochybnost král Rostislav (srovnej ŽK XIV a ŽM V), stejně jako ve zprávě k následujícímu roku 887 a pak ještě také k roku 900 B.
5 – Rostislavovo jméno mělo být navždy vymazáno z paměti (damnatio memoriae). Viz výše pozn. 1.
6 – Strýcem Svatopluka byl král Rostislav. Viz Fuldské anály k roku 869 a 870 nebo Kristiánovu legendu, kap. 1.
7 – Metodika, kterou L. E. Havlík zvolil, je nepochybně správná. Jenže v její původní podobě popsané L. E. Havlíkem na straně „Granum“ k roku 891 (tzn. s užitím alexandrijské menší éry s odpočtem 5492/5491) ji nelze hromadně aplikovat jako matematický model i na všechna další data. Dospěli bychom k nesprávným výsledkům, tak jako on. Havlíkův klíč pro přepočet roku 891 bylo proto nutné „drobně“ korigovat. Jím použitou alexandrijskou „menší“ éru (minor) nahradit alexandrijskou érou „větší“ (maior) s odpočtem 5493/9492, která jedině vede ke správnému výsledku i při převodu dalších dat (886, 891, 892, 894, 916).
Kompilátor staroslověnského „Moravského chronografu C1“ musel při převodu byzantských čtyřmístných dat na třímístný římský kalendář postupovat u všech zpráv, které obsahoval, stejným způsobem, u všech se logicky musel dopustit stejné chyby, tzn. u všech dat musel použít stejnou výchozí éru. V tomto případě právě alexandrijskou větší éru (maior). Velmi názorně je to vidět na datech přehledně uspořádaných v tabulce 2 na straně: „Granum“ – celkové shrnutí (levá strana tabulky s růžovým pozadím).
8 – Jak ukážeme dále v Komentáři, k přesvědčivějšímu výsledku při přepočtu data 886 („Granum“) vede použití syrské éry a alexandrijské éry maior – tj. rok 863 římského kalendáře. Rozdíl pak činí 23, tak jako u některých dalších převodů (viz výše pozn. 7).
9 – Původní čtyřciferné datum bylo spíše (s přihlédnutím k pozn. 7 výše) ještě o rok vyšší – 6379 (březen 863 až březen 864). Viz výše obr. 1.
10 – V roce 862 byl Svatopluk asi tak patnáctiletý a sotva mohl být vyslán do Byzance jako hlava celého poselstva, a už vůbec ne jako pohan. Viz tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“.
11 – Výsledkem jednání byl příchod Konstantina a Metoděje na Moravu, kde byli přivítáni králem Rostislavem. Autor „Grana“ ale chtěl něco konkrétního „vytěžit“ i z působení obou bratrů na Moravě. To, že přinesli písmo pro Slovany (které se na Moravě po roce 1096 již nepoužívalo) a překlad evangelií do slovanského jazyka a pak přímo na Moravě pořídili překlady dalších liturgických a právních knih, Metoděj pak i Starého zákona (na Moravě již žádné neexistovaly, byly všechny nemilosrdně zlikvidovány latiníky), nemělo od 12. století již žádnou váhu. Srovnej Kosmas (I, 22).
Samotného moravského krále Rostislava (musel ho ovšem přejmenovat na „Svatopluka staršího“) proto nechal alespoň pokřtít Konstantinem-Cyrilem, neboť jeho bratr Metoděj byl již z dřívějška „rezervován“ pro křest Rostislavova syna Bořivoje – viz Kristián (993), Kosmas (1120), „Diffundente sole“ (13. století), Dalimil, Pulkava, Marignola a Neplach (14. století), a později „Granum“ (15. století), F. Palacký (19. století), D. Třeštík a další (20. století) a konečně také Třeštíkův epigon – Z. Měřínský (21. století).
K vzájemnému příbuzenskému vztahu Rostislava, Svatopluka a Bořivoje srovnej „Rodokmen Mojmírovců“.
Král Rostislav v době příchodu byzantské misie ovšem rozhodně nebyl pohan, jak ostatně zcela jasně vyplývá z jeho listu byzantskému císaři Michaelovi III. Zpráva „Granum“ o pozdním křtu Rostislava z rukou Cyrila je tedy právě tak smyšlená, jako historka o pozdním křtu jeho syna Bořivoje Metodějem (Kristián, kap. 2), i když k jejich vzniku vedly v obou případech patrně ty nejušlechtilejší pohnutky.
Petr Šimík (2007).
Komentář:
Důmyslným přepočtem roku 886 („Granum“) pomocí systému čtyřciferného datovaní, používaného autory staroslověnských písemných památek, dospěl L. E. Havlík k jedinému výsledku:
A. pomocí alexandrijské éry menší (minor) a syrské éry:
886+5491/5492=6377/6378 6377/6378–5515/5516=862/863 a 861/862.
Vychází rozpětí let 861-863, z toho autor vybral období mezi 18. březnem 862 a 17. březnem 863.
Použijeme-li místo alexandrijské éry menší raději a lépe alexandrijskou éru větší (tak jako v některých jiných případech, např. při přepočtu roku 887, 891, 892, 894, 916), dojdeme k přesvědčivějšímu výsledku (viz výše pozn. 7):
B. pomocí alexandrijské éry větší (maior) a syrské éry:
886+5493/5492=6379/6378 6379/6378–5516/5515=863, (21. 3. až 31. 12.). Viz výše obr. 2.
Vychází rok 863, z toho můžeme vybrat období mezi 21. březnem 863 a 31. prosincem 863.
Ve zprávě „Grana“ uvedený „Svatopluk starší, král Moravy“, je nade vší pochybnost král Rostislav (viz výše pozn. 4). Je to potvrzeno další zprávou „Grana“ k roku 900
cool:. Protože misie byzantských věrozvěstů dorazila na Moravu asi na podzim roku 863, zpráva o křtu se týká krále Rostislava, tak jako ve výše zmíněné legendě Beatus Cyrillus, nikoliv Svatopluka, který v té době, tzn. ve svých 16 letech, nemohl být králem a už vůbec nemohl být nazýván „senior rex“. Je velmi podivné, že tyto skutečnosti nechal L. E. Havlík bez povšimnutí.Jedná se nepochybně o událost s m y š l e n o u , neboť Rostislav byl křesťan jistě ještě předtím, než se vůbec stal knížetem Moravy (846). Napovídá to zejména jeho křestní jméno C r e s c e n t i u s . Víme, že podle pasovské tradice byla Morava pokřtěna v roce 831 a že první kamenné kostely na Moravě stály již kolem roku 800. Písemně to máme potvrzeno v Rostislavově listu byzantskému císaři Michaelovi III. z roku 862, zaznamenaném v staroslověnském „Životě Konstantina-Cyrila“, kap. XIV, i v „Životě Metoděje“, kap. V. Důležité ale je, že jsme našli, resp. zpřesnili způsob, jakým některá data, obsažená v nejstarší části „Grana“ (tj. do roku 961), nejspíš vznikla.
Rozdíl mezi rokem 886 („Granum“) a správným rokem 863 římského kalendáře činí 23. Zpráva tedy pochází z moravského „Chronografu A“.
АННАЛЫ КОРОЛЕВСТВА ФРАНКОВ
http://www.vostlit.info/Texts/rus17/Annale.../frametext2.htm
822
В области тюрингов, в каком-то месте около реки, без [помощи] рук от земли был отрезан и унесён дёрн длиной в пятьдесят шагов, шириной в сорок, высотой в полтора шага. И обнаружили, что он находится на расстоянии двадцати пяти шагов от того места. Таким же образом в восточной части Саксонии, которая является соседней с границами сорабов, в каком-то пустынном месте около озера, которое называется Арнзее, земля вздулась наподобие насыпи и без приложения человеческих усилий в течение одной ночи поднялась вроде вала, протянув рубеж на расстояние одной мили. Сполетский герцог Винигиз, уже престарелый, отложив мирское состояние, предался монашескому обращению и, немного [времени] спустя после того, как его тело было тронуто немощью, скончался. На его место был поставлен граф Брешии Суппон 265. Господин император провёл совет со своими епископами и своими братьями, которых, против их воли, он приказал постричь и совершил публичное признание и покаяние как по поводу этого, так и по поводу тех [деяний], которые были совершены против Бернарда, сына его брата Пипина, а также и тех, которые [были совершены] по отношению к аббату Адаларду и его брату Вале. Наконец, в присутствии всего своего народа он довёл это до конца на том собрании, которое он в том самом году, в месяце августе, провёл в Аттиньи. На нём он постарался исправить со всевозможной набожностью всё, что, как он смог обнаружить, было совершено [в числе] подобных дел либо им, либо его отцом. Из Италии было послано войско в Паннонию ради завершения людевитовой войны. К его прибытию Людевит, оставив город Сисцию, обратился в бегство к сорабам, каковая народность, как говорят, владеет большой частью Далмации. И, хитростью убив одного из их герцогов, которым он был принят, подчинил его город своей власти. Наконец, отправив своих послов к войску императора, он посулил, что хочет к нему прийти. Между тем, по приказу императора, саксы возводят некий замок за Эльбой, в месте, название которому – Дельбенде. И когда из него были изгнаны славяне, которые занимали его до этого, против набегов тех [славян] в нём был размещён саксонский гарнизон. Графы Испанской марки, пройдя за реку Сикора в Испании, разорив поля и спалив многочисленные поместья, и захватив немалую добычу, вернулись. Подобным образом после осеннего равноденствия графами Бретонской марки был совершён поход во владение некоего бретонца по имени Виомарк, который тогда выступал как мятежник, и всё было разорено огнём и мечом. По завершении собрания, которое проводилось в Аттиньи, господин император отправился в Арденны, чтобы поохотиться. Своего же сына Лотаря он послал в Италию. Вместе с ним он направил своего приближённого, аббата Валу, а именно, брата аббата Адаларда, и начальника ключников Герунга, чтобы он пользовался их советом в частных делах, относящихся к пользе королевства. Он также предписал, чтобы Пипин шёл в Аквитанию. Но прежде он позволил, чтобы тот взял в жёны дочь Матриценского графа Теотберта 266. И когда была отпразднована свадьба, [Пипин] ушёл в западные края. Сам же он, окончив осеннюю охоту, пришёл на зиму за Рейн, в место, которое называется Франкфурт. И там, созвав общее собрание, он постарался по обыкновению обсудить с вельможами, которых он приказал для этого вызвать, всякие нужды, относящиеся к пользе восточных краёв его королевства. На этом собрании он выслушал направленные к нему с подарками посольства [от] всех восточных славян, то есть ободритов, сорабов, вильцев, богемов, моравов, преденецентов и авар, находящихся в Паннонии. Были на том самом собрании и посольства из Нордманнии, как из части Хериольда, так и [из части] сыновей Годфрида. Сам [император], выслушав все те [посольства] и отпустив, [и] соорудив для этого новое здание, зазимовал в том самом месте, так как имел [такое] намерение.
http://www.vostlit.info/Texts/rus17/Annale.../frametext2.htm
822
В области тюрингов, в каком-то месте около реки, без [помощи] рук от земли был отрезан и унесён дёрн длиной в пятьдесят шагов, шириной в сорок, высотой в полтора шага. И обнаружили, что он находится на расстоянии двадцати пяти шагов от того места. Таким же образом в восточной части Саксонии, которая является соседней с границами сорабов, в каком-то пустынном месте около озера, которое называется Арнзее, земля вздулась наподобие насыпи и без приложения человеческих усилий в течение одной ночи поднялась вроде вала, протянув рубеж на расстояние одной мили. Сполетский герцог Винигиз, уже престарелый, отложив мирское состояние, предался монашескому обращению и, немного [времени] спустя после того, как его тело было тронуто немощью, скончался. На его место был поставлен граф Брешии Суппон 265. Господин император провёл совет со своими епископами и своими братьями, которых, против их воли, он приказал постричь и совершил публичное признание и покаяние как по поводу этого, так и по поводу тех [деяний], которые были совершены против Бернарда, сына его брата Пипина, а также и тех, которые [были совершены] по отношению к аббату Адаларду и его брату Вале. Наконец, в присутствии всего своего народа он довёл это до конца на том собрании, которое он в том самом году, в месяце августе, провёл в Аттиньи. На нём он постарался исправить со всевозможной набожностью всё, что, как он смог обнаружить, было совершено [в числе] подобных дел либо им, либо его отцом. Из Италии было послано войско в Паннонию ради завершения людевитовой войны. К его прибытию Людевит, оставив город Сисцию, обратился в бегство к сорабам, каковая народность, как говорят, владеет большой частью Далмации. И, хитростью убив одного из их герцогов, которым он был принят, подчинил его город своей власти. Наконец, отправив своих послов к войску императора, он посулил, что хочет к нему прийти. Между тем, по приказу императора, саксы возводят некий замок за Эльбой, в месте, название которому – Дельбенде. И когда из него были изгнаны славяне, которые занимали его до этого, против набегов тех [славян] в нём был размещён саксонский гарнизон. Графы Испанской марки, пройдя за реку Сикора в Испании, разорив поля и спалив многочисленные поместья, и захватив немалую добычу, вернулись. Подобным образом после осеннего равноденствия графами Бретонской марки был совершён поход во владение некоего бретонца по имени Виомарк, который тогда выступал как мятежник, и всё было разорено огнём и мечом. По завершении собрания, которое проводилось в Аттиньи, господин император отправился в Арденны, чтобы поохотиться. Своего же сына Лотаря он послал в Италию. Вместе с ним он направил своего приближённого, аббата Валу, а именно, брата аббата Адаларда, и начальника ключников Герунга, чтобы он пользовался их советом в частных делах, относящихся к пользе королевства. Он также предписал, чтобы Пипин шёл в Аквитанию. Но прежде он позволил, чтобы тот взял в жёны дочь Матриценского графа Теотберта 266. И когда была отпразднована свадьба, [Пипин] ушёл в западные края. Сам же он, окончив осеннюю охоту, пришёл на зиму за Рейн, в место, которое называется Франкфурт. И там, созвав общее собрание, он постарался по обыкновению обсудить с вельможами, которых он приказал для этого вызвать, всякие нужды, относящиеся к пользе восточных краёв его королевства. На этом собрании он выслушал направленные к нему с подарками посольства [от] всех восточных славян, то есть ободритов, сорабов, вильцев, богемов, моравов, преденецентов и авар, находящихся в Паннонии. Были на том самом собрании и посольства из Нордманнии, как из части Хериольда, так и [из части] сыновей Годфрида. Сам [император], выслушав все те [посольства] и отпустив, [и] соорудив для этого новое здание, зазимовал в том самом месте, так как имел [такое] намерение.
ФУЛЬДСКИЕ АННАЛЫ
http://www.vostlit.info/Texts/rus17/Ann_Fuld/frametext1.htm
Год 845.
Норманны разорили государство Карла (28 марта), добрались до самого Паризия (Париж) и после получения от короля и от жителей города большой суммы денег, ушли с миром. Также с ними три раза сражались во Фризии. Несмотря на то, что в первом сражении норманны были разбиты, в двух других они одержали верх и убили очень много людей. Ещё они разорили крепость в Саксонии, называемую Гаммабург (Гамбург) 81, но здесь им не удалось уйти безнаказано. Карл сражался с бриттами, и после больших потерь в своём войске ему с трудом удалось уйти с немногими людьми (22 ноября).
Хлудовик встретился с 14 [представителями] герцога Богемии, которые желали со своими людьми принять христианскую религию, и велел им креститься на восьмой день после Богоявления. Осенью он собрал в Саксонии около Падрабруннона (Падерборн) 82 всеобщий съезд, где встретился с посланниками от своих братьев, от норманнов, а также от славян и болгар, которых он выслушал и отправил обратно.
Хлотарь подчинил себе арелатского герцога Фолькрата 83 и всех графов тех областей, которые пытались поднять мятеж, а затем по своему усмотрению привёл в порядок эту провинцию.
Год 846.
Вассал Карла, Гизальберт 84, похитил дочь императора Хлотаря и уехал в Аквитанию, где женился на ней. Хлудовик отправился на запад и в месяце марте провёл один день с Карлом, где оба во всеуслышание заявили, что Гизальберт вступил в брак с дочерью Хлотаря без их согласия. Поэтому, когда это подтвердилось, Хлотарь успокоился. Оттуда он возвратился домой и на 2 ноны (4 апреля) отпраздновал Пасху у Бригантинского (Боденского) озера. Затем он провёл переговоры с Хлотарём, намереваясь помирить его с Карлом. Не достигнув успеха в этом деле, Хлудовик в середине месяца августа двинулся с военной силой против моравских славян 85, которые замышляли измену. Там он упорядочил положение, всё установил по своему усмотрению и герцогом поставил над ними Растица 86, племянника Моймара 87. Оттуда Хлудовик с большими трудностями вернулся домой через землю богемцев, при этом его войско понесло значительные потери. В это же время мавры с большим войском подошли к Риму. Они не смогли ворваться в город и разорили только церковь Святого Петра.
http://www.vostlit.info/Texts/rus17/Ann_Fuld/frametext1.htm
Год 845.
Норманны разорили государство Карла (28 марта), добрались до самого Паризия (Париж) и после получения от короля и от жителей города большой суммы денег, ушли с миром. Также с ними три раза сражались во Фризии. Несмотря на то, что в первом сражении норманны были разбиты, в двух других они одержали верх и убили очень много людей. Ещё они разорили крепость в Саксонии, называемую Гаммабург (Гамбург) 81, но здесь им не удалось уйти безнаказано. Карл сражался с бриттами, и после больших потерь в своём войске ему с трудом удалось уйти с немногими людьми (22 ноября).
Хлудовик встретился с 14 [представителями] герцога Богемии, которые желали со своими людьми принять христианскую религию, и велел им креститься на восьмой день после Богоявления. Осенью он собрал в Саксонии около Падрабруннона (Падерборн) 82 всеобщий съезд, где встретился с посланниками от своих братьев, от норманнов, а также от славян и болгар, которых он выслушал и отправил обратно.
Хлотарь подчинил себе арелатского герцога Фолькрата 83 и всех графов тех областей, которые пытались поднять мятеж, а затем по своему усмотрению привёл в порядок эту провинцию.
Год 846.
Вассал Карла, Гизальберт 84, похитил дочь императора Хлотаря и уехал в Аквитанию, где женился на ней. Хлудовик отправился на запад и в месяце марте провёл один день с Карлом, где оба во всеуслышание заявили, что Гизальберт вступил в брак с дочерью Хлотаря без их согласия. Поэтому, когда это подтвердилось, Хлотарь успокоился. Оттуда он возвратился домой и на 2 ноны (4 апреля) отпраздновал Пасху у Бригантинского (Боденского) озера. Затем он провёл переговоры с Хлотарём, намереваясь помирить его с Карлом. Не достигнув успеха в этом деле, Хлудовик в середине месяца августа двинулся с военной силой против моравских славян 85, которые замышляли измену. Там он упорядочил положение, всё установил по своему усмотрению и герцогом поставил над ними Растица 86, племянника Моймара 87. Оттуда Хлудовик с большими трудностями вернулся домой через землю богемцев, при этом его войско понесло значительные потери. В это же время мавры с большим войском подошли к Риму. Они не смогли ворваться в город и разорили только церковь Святого Петра.
V. ДЕЯТЕЛЬНОСТЬ КОНСТАНТИНА И МЕФОДИЯ В МОРАВИИ И ПАННОНИИ И ПО ВЫХОДЕ ОТСЮДА ДО КОНЧИНЫ СВ. КОНСТАНТИНА В РИМЕ
http://dugward.ru/library/malyshevskiy/mal...odiy.html#glav5
http://dugward.ru/library/malyshevskiy/mal...odiy.html#glav6
http://dugward.ru/library/malyshevskiy/mal...odiy.html#glav7
http://dugward.ru/library/malyshevskiy/mal...odiy.html#glav5
http://dugward.ru/library/malyshevskiy/mal...odiy.html#glav6
http://dugward.ru/library/malyshevskiy/mal...odiy.html#glav7
Карта Великой Моравии -
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/comm...9th_century.png
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/comm...9th_century.png